Mezi učiteli panuje přesvědčení, že čím déle pedagog učí, tím je lepší a že věkový automat je jakýmsi odrazem této skutečnosti. Odborné studie to však vyvracejí jako mýtus.
Dovolím si ocitovat knihu Moderní pedagogika od J. Průchy: „Podívejme se např. na vztah věku a profesní zkušenosti učitele: Jelikož rozsah či kvalita profesní zkušenosti učitele nemůže být jednoduchým způsobem měřena, používá se v pedagogickém výzkumu (i v rozhodování školských politiků) věk učitele nebo počet let strávených v učitelské profesi jako nepřímá charakteristika indikující profesní zkušenost učitele. Avšak různé empirické výzkumy to nepotvrzují: věk učitele či délka jeho služby není jednoznačně ve významné korelaci se vzdělávacími výsledky žáků.“
V téže knize jsou uvedeny také výsledky studie J. Pelikána provedené na českých pedagozích: „Rovněž tak stáří učitele a jeho pedagogická zkušenost sice jeví náznak souvislosti s úrovní pedagogické práce, kdy úroveň má tendenci růstu při stoupající zkušenostní bázi, ale i tento vztah není kupodivu příliš průkazný. Zkušenost někdy může vést k rutině, která negativně ovlivňuje pedagogický proces a jeho výsledky a neguje i pozitivní přínos, vyplývající ze zkušenostního základu.“
Jinými slovy, mezi odučenými léty a kvalitou výuky není žádná, nebo jen zanedbatelná souvislost. Z tohoto hlediska je věkový automat jasným přežitkem postrádajícím jakékoliv opodstatnění a je dobře, když bude zrušen.
Přesto chápu obavy části svých kolegů z jeho zrušení a rozhodně za nimi nevidím jen hamižnost zatrpklých učitelek pět let před důchodem.
1. Problém vidím hlavně v tom, že věkový automat nebude nahrazen žádným jasně daným způsobem výpočtu mzdy, např. v podobě kariérního řádu. Zrušením věkového automatu se tak stane platové zařazení učitele zcela závislým na libovůli vedení školy. Vím od kolegů z jiných škol o případech šikany nebo naopak nadržování, ke kterým dochází již nyní prostřednictvím výše odměn, obavy jsou tedy na místě. Bylo by rovněž zajímavé zjistit, proč tolik učitelů nemá důvěru v nestrannost svých ředitelů a zda lidé zastávající tuto funkci jsou opravdu na správném místě.
2. Věkový automat sice neumožňuje postup mladých a schopných učitelů po platovém žebříčku směrem vzhůru, na druhou stranu představuje pro všechny bez rozdílu jakousi základní jistotu. Vzhledem k ekonomické situaci reálně hrozí, že v příštích letech se nemusejí dostávat na platy učitelů peníze, a pak by ředitelé řešili problém s výplatami přeřazením svých pedagogů do nižší platové třídy, v čemž jim nyní brání právě věkový automat. Hlasy, že návrhem na zrušení věkového automatu se ministerstvo částečně zbavuje zodpovědnosti za shánění peněz na učitelské platy, jsou proto oprávněné.
3. Ve školství sice postupně přibývá peněz, nicméně výše učitelských platů stále kontrastuje např. s hodnocením učitelské profese v žebříčcích prestiže (někdy mám dojem, že jde o vztah nepřímé úměry – srov. plat a prestiž učitele s platem a prestiží poslance). Je pochopitelné, že starší kolegové vnímají věkový automat jako jistou kompenzaci za hubená léta v začátcích své profesní dráhy a navíc za záruku alespoň trochu slušného důchodu.
4. Konečně je třeba uznat i fakt, že ačkoliv se kvalita pedagoga nutně nezvyšuje s odslouženými léty, je učitelství povoláním značně vyčerpávajícím síly fyzické i psychické (např. podle německých výzkumů je mezi učiteli s praxí do 10 let jen 8,3 % neurotiků, mezi učiteli s praxí delší než 20 let však již 31 %). Zatímco vojáci dostávají královské výsluhy, aniž kdy v životě vystřelili na nepřítele, a horníci mívají alespoň invalidní důchod na nemoci z povolání, učitelům se žádné kompenzace za poškozené zdraví, kromě věkového automatu, nedostává.
Řešením by bylo urychlené přijetí kariérního řádu, který by jasně stanovil, jaké podmínky musí učitel splňovat, aby dosáhl na plat v určité výši (nebránil bych se ani atestacím, když však vidím, jaká je úroveň některých ministerstvem akreditovaných kurzů další vzdělávaní učitelů, jsem v tomto ohledu prozatím skeptický).
Ministr Dobeš a premiér Nečas by měli vystoupit a jasně deklarovat, že školství je opravdu prioritou, jak se tím ostatně oháněly i mnohé předchozí vlády, a že na platy učitelů alespoň v současné výši bude bez ohledu na okolnosti.
A konečně by mohl stát ocenit přínos učitelů pro společnost alespoň symbolickými příspěvky těm služebně starším např. na lázně, když už tak nečiní skrze výši platu nebo výsluhami jako v případě policistů či hasičů (výzkumy v tomto směru totiž dokazují, že nejvyšší je míra „opotřebovanosti“ právě u učitelů, kteří jsou hodnoceni jako úspěšní, což je dáno hlavně jejich angažovaností v práci).