V hodinách jazyka by se děti učily, že správný moravský vlastenec říká deska místo prkno, dědina místo vesnice, stolař místo truhlář, suk místo uzel, hody místo posvícení, líčit místo bílit, sdělat místo sundat, vlézt se místo vejít se nebo zavazet místo překážet. Že doma zásadně rožíná, třebaže akademici z Prahy za spisovné považují jenom rozsvěcet. A že sodovka není voda s bublinami, ale normální limonáda.
V literatuře by se dozvěděly, že v době obrození nežil jenom Puchmajer, ale taky Gallaš, že národní písně nesbíral pouze Erben, ale i Sušil, že současníkem Němcové, Tyla nebo Máchy byl i Vincenc Furch, který do naší poezie zavedl gazel. Otázkou je, jestli jim vykládat o Palackém – svým výrokem „jsem Čech rodu moravského“ se totiž projevil jako odrodilec a zrádce národa naprosto nevhodný coby vzor pro naše žactvo.
V dějepise by se děti učily, že mezi Karlem IV. a Václavem IV. vládli Jan Jindřich, Jošt, Prokop a Jan Soběslav a že před Vladislavem Jagellonským nepanoval Jiří z Poděbrad, nýbrž Matyáš Korvín.
V hodinách zeměpisu by se pak dozvěděly, že Slavonice, Dačice nebo Svitavy leží na Moravě, nikoli v Čechách, jak se dnes zcela běžně objevuje v novinách.
Dá se předpokládat, že proti výuce moravského vlastenectví by se zvedla vlna odporu jak ze strany učitelstva kosmopolitního (těm je z duše protivné jakékoli vlastenectví), tak ze strany učitelstva českého (těm bych rád připomněl, že jejich guru Komenský byl, jak jinak, Moravan). Proto by se mělo začít pomalu a méně viditelnými kroky. Co třeba ve školních jídelnách na moravských školách vyhodit naběračky a nahradit je novými šufánky a místo mělkých talířů opatřit plytké?
Nebo to pan ministr Dobeš s tím vlastenectvím myslel úplně jinak, tak nějak ryze česky?