LN: Mám před sebou úlohu: „Žádáme cestující, aby se za jízdy přidržovali.“ Studenti měli určit, zda je to důležité upozornění, naléhavá žádost, nezávazné doporučení, nebo zdvořilá výzva. Můžete mi říct, co je správně?
FB: Zdvořilá výzva.
LN: Ale docela dobře by to mohla být naléhavá žádost, ne?
FB: Řešení je v tom slovíčku „nejlépe“. Nejlépe sedí zdvořilá výzva. Ostatní možnosti nemusí být úplně špatně, jsou jen jakoby méně dobře. To je základní vlastnost úloh s jednou nejpřesnější odpovědí. Jedna je nejblíže skutečnosti, ostatní možnosti nemusejí být úplně špatně, ale je v nich vždy něco, co brání, aby byly tím nejlepším řešením.
LN: A když člověk zaškrtne něco, co nemusí být úplně špatně, ale není to nejlepší?
FB: Tak je to chyba.
Rozumíte tomu? Chybí mi hlavně vysvětlení, jakou cestou měli studenti dojít ke správnému řešení. Nemohu se proto zbavit dojmu, že pan Brož se nejspíš jako většina studentů rozhodoval citem, ovšem z titulu své funkce jej pak povýšil na jediné měřítko správnosti.
Jsem zvědav, jestli vědátorům z CERMATu po maturitní generálce dojde, že takhle nastavená maturitní zkouška možná není, slovy pana Brože, úplně špatně, ale rozhodně je tu spousta věcí, které brání tomu, aby byla tím nejlepším řešením. A to je chyba, nebo ne?